Zastavení č. 1

Dřevěná budova školy stávala v České Skalici pod náměstím již od středověku. V době, kdy ji navštěvovala Barbora Panklová, byla dvoutřídní, v době, kdy se stěhovalo vyučování do opravené kamenné budovy radnice (1864), měla již třídy tři. Všechny byly zničeny při jednom z požárů města. Dnešní expozice školní třídy 19. století proto využívá bývalý byt učitele.

Zastavení č. 2

Muzeum Boženy Němcové sídlí v bývalém Steidlerově hostinci – centru slavností jiřinek, které zde poprvé proběhly roku 1837. Jejich součástí byl tehdy jiřinkový ples, na němž krátce po své svatbě tančila Barbora Němcová. Muzejní areál dnes doplňuje Textilní muzeum a středověká tvrz, na níž se výstavy jiřin konají na přelomu srpna a září dodnes.

Zastavení č. 3

Babiččino údolí bylo vyhlášeno Státní přírodní rezervací v roce 1952. Název Babiččino údolí však pochází již z roku 1878. Tehdy jej tak nazval Otakar Jedlička – lékař a spisovatel ze Smiřic. Původně šlechtický majetek má dnes rozlohu 780 ha a najdeme v něm mnoho kulturních památek a přírodních krás.

Každá přírodní rezervace má svá omezení. Také v Babiččině údolí se tedy nesmí bez zvláštního povolení stavět, těžit dřevo, upravovovat koryto řeky Úpy atp.

Zastavení č. 4

Před sto miliony let bylo území Babiččina údolí dnem mělkého moře. To, jak se postupně usazovaly jednotlivé vrstvy na dně, můžeme dobře pozorovat hned při vstupu do bažantnice. Dobrý pozorovatel může objevit ve zvětrávající opuce zkameněliny druhohorních mlžů.

Zvětrávání má na svědomí i vznik puklin a chodeb ve skále. O nejznámější chodbě (Koldově díře) se vypráví, že ji vybudoval husitský hejtman a že vedla až do náchodského zámku.

Zastavení č. 6

Luka v údolí byla dlouhou dobu podmáčená a málo úrodná. Vlastníci polí si tedy přizvali luční mistry ze zahraničí a jim se podařilo vybudovat unikátní systém meliorací (v letech 1848 a hlavně 1874), tj. kanálů, propustí a struh, pomocí nichž bylo lze předejít zamokřování. Po melioračních zásazích vzrostla dvojnásobně úspěšnost sklizní. V dnešní době je tato technická památka velkého významu v zanedbaném stavu a neplní svou funkci.

Zastavení č. 7

Cesta bažantnicí tvoří myšlenou hranici mezi půdou na svazích a půdou luk, která se díky častým záplavám stala úrodnější. Typ půdy předurčuje typ porostu, jež se na ní uchytil. Na svazích proto rostou např.habr obecný, dub letní, javor klen, z keřů např. bez černý atp., ve stromovém patře lužního lesa pak např. jasan ztepilý, dub letní a olše lepkavá, z keřů nejčastěji střemcha evropská.

Příroda v Babiččině údolí poskytuje hojnost potravy a úkrytů ptactvu. Najdeme zde většinu druhů našich sýkor – nejčastěji koňadru a modřinku –, lejsky šedé, žluvy hajní. V keřích vyplašíme pěnici černohlavou, v dutinách stromů špačka obecného. Po kmenech stromů uvidíme šplhat žlunu zelenou i strakapouda velkého.

Tak, jak se střídají jednotlivá roční období, mění se i porost v údolí. Na jaře rozkvete lýkovec jedovatý, jaterník podléška či prvosenka vyšší, v létě údolí ovládnou suchomilnější rostliny jako mařinka vonná či lilie zlatohlavá. Na mokřejší půdě pak roste třeba tužebník jilmový či kozlík lékařský.

Zastavení č. 8

Šlechtičtí majitelé Ratibořicka postupně přetvářeli svůj majetek tak, aby dobře vyhovoval jejich záměrům a životnímu stylu. Na počátku 19. století, kdy v Ratibořicích žila mj. i Božena Němcová (tehdy Barbora Panklová), byl v módě romantismus. Lidé se zálibně dívali do minulosti, vzrostl zájem o přírodu. Jednou ze součástí šlechtického života byl i lovecký (čajový) pavilon, postavený v císařském slohu napoleonské doby – empíru. Příjemné okolí pavilonu umocňují mohutné dřeviny – ořešák černý, dub letní a metasekvoje čínská.

Zastavení č. 9

Ratibořický zámek postavili na počátku 18. století Piccolominiové v barokním slohu, počátkem 19. století jej pak Kuronští přebudovali v moderní empírové sídlo. Zámecký park nechala vybudovat vévodkyně Kateřina Zaháňská. Rozkládá se na ploše 5,6 ha, má tvar elipsy a na okrajích přechází plynule do volného porostu. V parku se nachází velké množství dřevin domácího i cizokrajného původu.

Typickými severoamerickými druhy jsou např. liliovník tulipánokvětý a jedlovec kanadský. Odolnější dřeviny byly vybírány s ohledem na podhorské podnebí, v němž park leží. Při rekonstrukci parku v roce 1972 bylo napočítáno 124 druhů a kulturních variet dřevin.

Zastavení č. 13

Původní panské bělidlo, kde Panklovi bydleli po svém příjezdu do Ratibořic v létě roku 1820 a kde Barunka prožila šťastné dětství, stávalo poblíž starého zámeckého skleníku vedle ovocné zahrady. Kolem roku 1830 nařídila vévodkyně Kateřina Zaháňská panské bělidlo i skleník zbořit, zrušila ovocnou zahradu a nedaleko zbořeného bělidla přikázala postavit nový skleník s bytem pro zahradníka. Ke skleníku rozšířila zámecký park a u mlýna zřídila novou ovocnou zahradu pro pěstování zeleniny a okrasných rostlin.

Panklovi dostali vlhký sklepní byt o dvou místnostech a tmavé kuchyni pod ratejnou v ratibořickém dvoře. Babička již tehdy s rodinou nebydlela, neboť odešla s mladší dcerou do jiného bytu a později do Vídně, kde zemřela jako velmi chudá. Ve Vídni byla i pohřbena.

Panklovi se odstěhovali do Zaháně v Dolním Slezsku v roce 1845 s vrchností. Oba rodiče Boženy Němcové v Zaháni zemřeli, sourozenci se v cizím prostředí poněmčili.

V dnešním Starém bělidle u Viktorčina splavu Panklovi nikdy nebydleli.

Zastavení č. 14

Sousoší Babička s dětmi je dílem Otto Gutfreunda. Na základní kámen pomníku poklepal v roce 1920 sám Alois Jirásek, odhalení díla se v roce 1922 se stalo velkou událostí.

Panskou hospodu postavil v padesátých letech minulého století Dominik Celba, syn ratibořického hostinského a bratr Kristly Celbové, známe z povídky Babička.

Mlýn vyženil v roce 1773 děd Mančinky, Barunčiny starší kamarádky, mlynář Antonín Ruder. Jeho potomci mlýn prodali vrchnosti.

Zastavení č. 16

Staré bělidlo si postavil v roce 1797 mlynář Ruder a v roce 1842 jej prodal vrchnosti. Ta ještě vedle postavila jednopatrovou kamennou prádelnu, která stojí na místě dodnes. Jak již bylo řečeno, Panklovi v přízemní dřevěné roubené chalupě nikdy nebydleli, Němcová zde však strávila příjemné prázdniny se svými dětmi v roce 1844.

Při regulacích řeky a stavbě zavodňovacího systému luk se podoba ratibořického splavu (tzv. Viktorčina ) měnila. Poslední podoba pochází z padesátých let 20. století.

Zastavení č. 17, 20, 21

Řeka Úpa, která tvoří osu Babiččina údolí, pramení na hřebenech Krkonoš. Přestože nejde o obzvlášť velkou řeku, dokáže občas zaplavit velkou část údolí. To potvrzují různé kroniky, vzpomínky a koneckonců – i Babička.

Dnes Úpě odebírá vodu přehrada Rozkoš, jež ji předává dále řece Metuji. Břehy řeky byly v minulosti často oslabovány v důsledku vyřezávání břehových porostů. Okolí potom trpělo účinky příčné cirkulace vodního proudu, usazováním naplavenin a přemnožením ondater. Pro zpevnění břehů se dnes užívají olše lepkavé, jejíž kořeny dokáží vodní proud na nárazových březích vhodně usměrnit, nebo smíšený porost, jež v přímých úsecích řeky lépe odolává podemílání.

V Babiččině údolí se tok Úpy zpomaluje, což má samozřejmě vliv na obyvatele tohoto úsek. Najdeme zde kapra obecného, štiku obecnou, lína obecného, vzácně se vyskytují pstruh potoční a okoun říční.

Zastavení č. 22

Babiččino údolí leží v mírně teplé oblasti. Vzhledem k rozličnému vzrůstu břehových porostů, rozdílnému sklonu svahů atp. se však v různým místech projevují značné mikroklimatické rozdíly. A tak najdeme v údolí místa velmi suchá (Bílý kopec) i velmi vlhká (území pod kopcem u Bílého mostu). Různý původ ovlivňuje také typy půd, jež v údolí najdeme – nejčastějším typem půdy jsou zde podzoly, na náhorních plošinách nad údolím se pak vyskytují obdělávané hnědozemě.

Zastavení č. 23

Stromový porost v údolí není již zdaleka původní. Dnes je zde převažujícím druhem stromu smrk. Na svazích v jižní části přírodní rezervace se dosud zachovaly dubohabrové háje a v lužních polohách doubravy. Vedle dubu letního se v nich ve veké míře uplatňuje jasan ztepilý.

V Babiččině údolí roste řada rostlin chráněných, některé rostliny se zde vyskytují vzácně, jiné jsou ohroženy. Není proto dovoleno rostliny v rezervaci trhat, vykopávat ani jinak ničit.

Zastavení č. 24

V Babiččině údolí hnízdí asi osmdesát druhů ptáků. Někteří žijí při okrajích lesů, jiní v zámeckém parku či v zahradách. Jmenujme alespoň konipasa horského a lučního. Z dravců zahlédneme např. káně lesní nebo poštolku obecnou.

Je pozoruhodné, že údolí patří k nejvýznamnějším nalezištím měkkýšů v Česku. Na obou březích řeky bylo napočítáno na devadesát druhů lužních, vlkomilných, lesních, skalních a vodních. Ve vlhých lesních porostech nalezneme i obojživelníky (mlok skvrnitý ), rovněž tak ve vodním prostředí (kuňka obecná). Plazi jsou zastoupeni užovkou obecnou.

Ze savců stojí za zmínku např. rejsci, hraboš polní, dále pak veverka obecná, kuna skalní, z kopytníků se zde hojně vyskytuje srnec obecný.

Zastavení č. 25

Rýzmburský altán, místo setkání paní kněžny s babičkou a dětmi, byl zbudován roku 1798 za Petra Kuronského, otce Kateřiny Zaháňské, ze zdiva rozpadajícího se hradu Rýzmburka. Zasádní úpravy doznal altán v roce 1912, kdy původní stavbě hrozilo zřícení. Výhled z altánu se otvírá do tří stran – za jasného počasí je vidět k Turyni, na Boušín, k Červenému Kostelci, Malým Svatoňovicím a Jestřebím horám.

Naučná stezka je otevřena od dubna do října, její trasa měří 7,5 km. — Barevnou mapu Babiččina údolí s geologickými charakteristikami a podrobnou mapu zámeckého parku lze zakoupit v pokladnách Muzea Boženy Němcové.